Cz

Texty

Přímo pod námi zářily zářily jako temné stříbro čtvrti, v nichž jsme vyrostli, těžké chuchvalce domů, rozvětvení koruny. Ve tmě zářily prázdné dvory, v nichž stála temnota jako voda v potopených tankerech. Zářila okna a balkóny, antény a žebříky. Zářily oblouky a vchody, portály a plakátovací sloupy. Zářily cihly a plech, tráva a kamení, hlína a noční země. Zářila pavučina, jež tenkými žilkami plnila vzduch. Dál už domy klesaly dolů, k řece, a až tam, přímo u řečiště, zářily střechy skladů a autoservisů, zářila chladná rtuť toku řeky, přízračný komín starého mlýna na protějším břehu, světla rodinných domů, bílý dým z kotelen a fabrik. Dál už stříbro zalévalo zemi a nebesa. Mohli jsme se jenom dohadovat, kdo tam žije a co se tam odehrává.

V těsných uličkách, plných reklamy a aut, se nacházely banky a obchody, nonstop stánky s tabákem a nonstop lékárny s mixturami. Ve výlohách zeleně a růžově plály šaty a šperky, služky z obchodů odnášely těžké láhve s pitnou vodou a spěchaly s nimi do kuchyní, kde kuchaři zrovna rozdělávali oheň, aby panstvu připravili rafinované italské a arabské pokrmy. V restauracích a kavárnách se objevovali první návštěvníci – lidé, co přijeli z jiných měst, nebo po nočních dobrodružstvích neměli kdy, aby se zastavili doma a pojedli, nebo ti, kteří celé týdny strávili v hotelech či nočních klubech, chtěli prostě jen pobýt mezi lidmi a nechali se vést ranním aromatem koňaku.

V levných kantýnách se shromažďovali studenti, pivem zapíjeli poznámky z přednášek, z podpaží vytahovali lovecké nože a vyhrožovali, že rozpářou panděra profesorům i děkanům, vyprávěli si poslední historky a recitovali podvratné básně. V drahých restauracích seděli byznysmeni a podepisovali smlouvy, pouštěli si žilou holícími čepelkami a vlastní krví se podepisovali. Ženy na ulicích voněly spánkem a láskou, zatímco děti běžely do školy a opakovaly si ty fantastické příběhy, které se jim zdály v noci. Jejich výkřiky stoupaly až do nebe a znepokojovaly vzdušné proudy, jež se vlnily, utichaly a měnily směr pohybu.

Svatí stáli v neviditelném modrém prostoru, za vzdušnými proudy a vzdušnými jámami, krmili z rukou ptactvo a naslouchali hlasům:

Děláme všechno, co na nás závisí. Avšak protože na nás nezávisí zdaleka všechno, nesmíte se spoléhat jen na nás. Většina životních obtíží a duševních pochyb má původ v tom, že nechceme své skutky každý den dělit na dobré a špatné. Máme svou lásku, avšak ne vždy ji používáme. Máme strach a spoléháme se na něj víc, než je třeba. Život má jen dvě cesty – jednu do ráje a druhou do pekla. Pravdou však je, že na mnoha místech se kříží.

© Serhij Žadan

Podívejte se na multimediální verzi

Seznam textů | Následující text