Texty
Není zatím nic. Jen zelená noc
a každé ticho má svoje věno.
Ač potřeba je roků moc
aby se vyjevila prvotní věc
přesto vyslovuje její jméno.
Jako by otvíral noční okno,
napjatě loví každý pohyb,
stejně doufá, že to není jedno,
a nebytí jako těžké plátno
poslušně mu dává každý svůj záhyb.
A všechno co s nimi odteď bude –
golfské proudy, ledovce mrtvých moří,
každodenní pohyb vzdušných sfér,
zpěv vorvaňů a křik chimér,
barvy a vůně, co se vynoří,
kořeny trav a listí stromů,
jezerní kry, nočních ptáků zpěv,
ruda a uhlí zedřených dolů,
žízeň zvučných přístavních měst,
poslušných zvířat šepot a řev,
oheň co ničí zámořské lodě,
smrt na temném hedvábí mohyl,
pohaslé hvězdy tonoucí ve vodě,
tiší umrlci v rodné hroudě,
krev jako láva v řečišti žil:
přijde vše, co mělo přijít,
zmizí vše, co tu kdysi už bylo,
jako daň za tento zjevený svět,
za hlasy s příměsí temných let,
za vydechnuté a vysvobozené teplo.
Nehledě na to, co je všechno čeká,
on vyslovuje její jméno,
ze souhlásek a samohlásek jej tká,
dokud stoupá hladina roztálého sněhu
co s rozbřeskem rozvíří matnou něhu
lásky smaragdové říční rameno.
© Serhij Žadan