Cz

Texty

To, co jsi řekla, je velice správné. Zapomenutí vůbec nic neznamená. Ani smrt nic neznamená. Smrt je. Nemáte vůbec tušení, jak blízko vás je. O to nejde. Naše smrt nemá, stejně jako naše zmizení či přechod do říše mrtvých, vzhledem ke své nevyhnutelnosti žádný význam. No vážně – vždyť by bylo směšné neakceptovat měsíční cykly. Je směšné nesouhlasit se směrem toku řek. Musíme je brát jako něco daného, brát je s klidem, jako vše, co je nezvratné. To jediné, co má opravdu význam, je naše zamilovanost, láska, kterou v sobě chováme, kterou nosíme při sobě, se kterou žijeme. Vždyť nikdy nevíme, kolik nám jí bylo dáno, kolik jí máme, kolik jí na nás čeká. Nacházet ji je radost, přicházet o ni – mrzutost a neštěstí. Všichni žijeme v tom podivném městě, všichni jsme tu zůstali, všichni se tam dříve či později vrátíme. Žijeme a neseme v sobě tu lásku jako vinu, jako paměť, která v sobě obsahuje všechny naše zkušenosti, všechno to, co víme. A ta její přítomnost v našem dechu, na našich patrech, je také snad tou největší záhadou našeho života. Každé ráno se probouzím a vzpomínám na všechny ty ženy, jež mi zkřížily cestu, s nimiž jsem měl co do činění. Veselé i neklidné, bezstarostné i bezradné, nedotčené i těhotné. Připadá mi, že nejdůležitější pro mě vždy bylo to, že jsem s nimi mohl mluvit, ona možnost či nemožnost sdílet s nimi svou zamilovanost, všechnu svou lásku. Všechno ostatní bylo tak či onak jen důsledkem oné zamilovanosti, a tudíž to dohromady nemělo žádný význam ani smysl. Proto ani nemá význam o tom mluvit. Tak, a teď – dokončil – se vy všichni musíte jít koupat!

Což také všichni udělali. V hlučném zástupu se vydali mezi stromy a děkovali za tak moudrá, ač poněkud patetická slova. Někdo s sebou vzal víno a někdo zapnul baterku na mobilu, aby ostatní našli stezku a sestoupili na břeh.

Jak je nakonec dobře, že jsem se tu ocitl – na tomhle břehu, u téhle vody.

Stát a pozorovat, jak vstupuje do řeky, vědět, že do každé řeky se ve skutečnosti dá vstupovat donekonečna. Donekonečna se můžeš držet vláhy, která tě pohlcuje, donekonečna můžeš čekat, až se vrátí všichni, které jsi znal a miloval. Řeka přinese všechny intonace, které jsi kdy slyšel, řeka uchová všechno teplo, zanechané na břehu, řeky umějí čekat, umějí začínat všechno od začátku. To proto, že mají nepřerušené řečiště, že mají nepřerušený tok, a nikdo nemůže zastavit celou tu masu vlhkého světla, všechnu tu spoustu tepla a chladu. Zbývá mi jen počkat na ni tady na břehu a spolu s ní se vrátit zpět, do města.

Pomyslel jsem si, že vůni té vody, vůni hlíny a trávy, vůni dýmu a podzimu, vůni života, co ještě nezačal, a smrti, co ještě nenastala, si dlouho podržím v paměti. Jak ale bude na to všechno vzpomínat ona? Vzpomene si na ticho, jež nad námi stojí? Vzpomene si na svůj dech, který teď uprostřed toho ticha vyrůstá? Vždyť to všechno záleží na nás. V první řadě naše přání si vůbec něco pamatovat. A naše přání nepamatovat si nic.

© Serhij Žadan

Podívejte se na multimediální verzi

Seznam textů | Následující text