Texty
Přes léto
chodí po pokojích,
chytá vítr ve větračkách,
jako nešikovný rybař,
který ne a ne nastavit
plachty.
Číhá na průvany,
líčí na ně pasti.
Ale průvany jí říkají:
tvé ruce jsou příliš něžné,
tvá krev je příliš horká,
co ty jen můžeš
ve svém životě
asi tak chytit!
Zvedáš dlaně
příliš vysoko,
chytáš prázdno.
Vše, co nám vyletělo z rukou
— není nic než prázdno.
A všechno, k čemu
nám schází trpělivost —
je jen vítr, co létá
nad městem.
Slunce na ranní obloze
vypadá jako pomeranč
ve školní krosně —
Jediné, co má nějakou cenu,
Jediné, nač myslíš,
když se cítíš zvlášť
osaměle.
© Serhij Žadan