Texty
Říkám: no a co, že nic není jasné?
No a co, že musí začínat vše od začátku.
Každá duše si vybere tělo, než tělo vyhasne,
a každé dveře vedou do nějakého koutku.
Každý prostor je plný rozhlasového éteru.
Z každého srdce rostou chaluhy a nějaký ten květ.
Co z toho, že teď můžeme leccos předpovědět?
A co z toho, že nikdy nevíš, jak o tom mluvit?
Zažil jsem ty dny, co byly nepřetržitou nocí
dobře vím, co je odrážet ataky a traumata
Ale i potom zůstalo mi tolik lásky v srdci,
že dokázal bych zastavit mor, co buší na vrata
Vím, jak vyhasíná oheň v hlase ženy.
Sám jsem nosíval po kapsách všechen ten jed.
Ale ještě teď jsem něžností a zlostí tak nakažený,
že oběšence a malomocné bych moh na nohy stavět
Aby šli za mnou za zlatavých nocí –
unavení klauni, bezbranné vidiny.
No a co, že nevíš čím začít a jak si pomoci?
Co na tom, že nevyjdeme z této rutiny?
Poslouchá mě a zlehka se pokyvuje.
Někam odbíhá a vrací se znovu.
Mlčí, jen souhlasně přikyvuje.
Usmívá se, aniž by věřila jedinému mému slovu.
© Serhij Žadan