Texty
Ptám se jí:
— Co to tam pořad kreslíš?
— Tohle jsou muži, — odpovídá mi, — a tohle jsou ženy.
— Proč tvoje ženy stále pláčou?
— Ženy, — odpovídá mi, — pláčou po větru,
který se ukrýval v jejich vlasech,
pláčou po sklízené révě,
od které trpkly jejich jazyky.
A nikdo — ani muži v prokouřeném oblečení,
ani děti s krabičkami od zápalek,
kde leží zlataví štíři neposlušnosti —
nikdo je nedokáže utěšit.
Láska mužů a žen —
to je něžnost a bezradnost, již jsme dostali,
dlouhý výčet darů a ztrát,
vítr co se noří do májových vlasů.
Ach, jak hořké je spoléhat se na někoho,
komu důvěřuješ, jak sladké je zklamat se
v tom, kdo se v noci dotýkal tvých úst.
Protože některé věci jsou náladové a nevídané,
a ať je nabarvíš jak chceš,
pokaždé je to stejné:
nad tebou visí hvězda,
vzduch překypuje teplem.
Kolik světla ukrývá v sobě
každé ženské hrdlo.
Kolik ukrývá tmy.
© Serhij Žadan