Texty
Slova, kterými lze všechno vysvětlit, jsou vždy prostá —
jsi prostě další hlas jejího života:
snad ten nejprudší, snad ten nejvýraznější.
Možná jej vnímá jako svůj.
Možná, že jej nevnímá vůbec.
Tím spíš pak není jasné, co vás drží pospolu.
Není jasné, co vás drží, kromě strachu
ztratit se navzájem, co může držet to
potrhané předivo prozření, převtělení, snů,
co drží ve vzduchu tento nehmotný aparát,
jehož křídlo dotýká se každé z vašich ztrát,
jehož let je beztíže, jehož pohyb je marný.
Věci, za něž se umírá, se vždy týkají života,
týkají se beztíže, týkají se hmoty,
týkají se všeho toho, do čeho nikomu nic není.
týkají se víry, jsou hlavně o ní.
Jí se týkají všechna tvá zaváhání,
všechny pochybnosti, všechny varianty spasení.
Život vyžaduje nadšení tak jako tak.
Ač Hospodin na ni zapomněl, i tak
má spoustu starostí a máloco se mu povede.
Není třeba mít strach ze smrti a prázdnoty.
Bůh vidí totéž, co vidíš i ty.
Jenže on si pamatuje to, nač hledí.
Můžeš mu zkusit něco dokázat,
že za všechno můžeš jen ty – to mu můžeš povědět,
nevíme proč to tak je, je to věc zapomnění.
Bůh se ukrývá ve velkém. Bůh, to je tma.
Viděl jsem ho. Řekl jsem mu, že světě místo nemá.
Dokonce se mnou souhlasil, pro mě se tím však nic nemění.
Tak zpívej, Marie, zpívej a nepokládej nepohodlné otázky.
Smrt nemění své zvyklosti ani svoje závazky.
Smrt mění jen jízdenky a cestovní mapy.
Nejsem však poslední na tomto posledním soudě.
Po životě ve zpustlé zemi, o chlebu a vodě
kdo mě může soudit a co mě dokáže lapit?
Zpívejte, lovci s harpunou, když na moře klesáte dno,
zpívejte, vyhnanci, o tom, že vám je to jedno,
o tom, že vyhnání vás nepřipravilo o víru.
Víra, to je to, co udrží tě v sedle,
dokonce i tehdy, když tvé šance jsou tak malé,
že i velitelé tví tě nechávají v klidu a v míru.
Bude kvést vřes a černá tráva.
Budeš mít vždy při sobě svoje práva,
poděkování na konci a věnování na první stránce.
Budou s tebou vždy její hlasy.
Nos je u sebe, lovče s harpunou, nos,
jako ptáky v kleci, jako zbraň ve své kapse.
© Serhij Žadan