Texty
Dělej, řekni jí něco, tak ji zastav.
Není žádná noc. Není válka.
Uprostřed té výše a temnoty
je jenom její umíněné přání jít.
Kdo jiný ji uklidní
a zastaví, když ne ty?
Prostě ji zastav, nepusť ji.
Ať si dál říká všechny své hlouposti.
Ať dál míchá krev se svými slzami.
Potom však, jednou, půjde.
Ale ať zůstane do zimy.
Podívej, jaké jsou teď dlouhé noci,
jak prázdné jsou domy.
Dokonce i pokud ranní světlo
bude oslepující, jasně modré,
tak ona stejně poslechne jen tebe.
A i když její svatí se budou chovat hrubě —
ať se to stane potom.
Anebo nestane se vůbec.
Ale nepusť ji, dokud slunce
prostupuje mlhou.
Dokonce i když skončí podzim a začne zima,
ona se stejně nejvíc bojí zůstávat sama.
Dokonce i když její svatí budou dobří ve své chandře,
ona si stejně může postěžovat už jen tobě.
Možná proto, že nejvíc osamělá
se cítí právě v lidské tlupě.
Řekni jí něco, co jsi jí neřekl nikdy.
Něco o lidech a ptácích, o rybách a zvěři,
něco o věčnosti uhlí a beztíži zrna,
o tom, že život má trvat dál dokonce i tehdy,
když je zrovna válka.
Vždyť kdo ti ještě může věřit, když ne ona?
© Serhij Žadan