Texty
A když už spíš, začíná sněžit.
Přišel v noci,
zhmotnil se z ničeho,
z černého šeptání,
z nočního obzoru,
z veškerých ovzduší,
ze všech puklin.
Když spíš, postupuje z předměstí,
postupuje mezi stromy,
padá nad pěšinkami,
nad cihlovými bránami,
nad chodníky a verandami,
nad každou z křižovatek,
nad každou konírnou,
nad každou kolejí,
nad cestou i necestou,
nad školami,
nad nádražími,
nad mosty,
padá bez konce,
padá beze smyslu.
Když není nic.
Když spíš.
Nad každým z oken,
nad každým obydlím,
padá nad obchody,
padá nad dvory,
zasypává toky řek,
balí se do vlajek,
vlétá do sklepů,
dosahuje ke stropům.
Nad každým brownfieldem,
nad každou novostavbou,
nad každým přístavkem,
nad každou okenicí.
Dostává se hlouběji.
Pohybuje se od periferií.
Sníh se vkrádá do města tak,
jako se pod kůži vkrádá láska.
Hluboko.
Do krve.
Do šlach.
K temným místům,
v nichž začíná dech.
Sladce, jako únava, jako droga.
Ostře, jako jistota, jako bolest.
Podél nervů,
jako podél řek.
Na dně plic jako na dně šachet,
svědectví všech budoucích
nespavostí a zánětů,
svědectví všech zastávek
a všech cest,
svědectví všech převtělení,
která se stávají
svědectvím všech počátků
a všech návratů,
křehká, jako březen
a zralá jako srpen,
láska stoupá tělem,
jako zahřátá rtuť.
Prohřívá hrdlem
zmrzlé sklo.
Nade všemi alejemi,
nad domy.
Zatímco spíš,
zatímco nic není.
Když není ani to,
co tu bylo vždycky.
…Drž se toho pocitu
sladkého a hořkého,
pocitu pekla,
co se zapeklo na tvých prstech,
když se dotýkáš jejího oblečení a vlasů,
když jí podáváš ruku,
zatímco ji vyvádíš z temnoty.
To ona se vsakuje do vysoké tmy hřbetu.
To ona honí stáda
zlatavých sněhových bouří.
Těš se z té černé lásky ve vlastním těle.
Nehledě na nic.
Navzdory všemu.
© Serhij Žadan