Texty
Svatý František postavil toto město pro surfaře a hrdiny.
Přiváděl sem lodě z královských flotil a nechával je stát
v tichých zátokách, nad nimiž visely mlhy.
Španělé seskakovali na břeh,
a ruští námořníci v záchranných člunech, a zlatokopové
z Číny prošívali noc světly, podivujíce se stínům na kopcích,
A každý založený chrám byl jak znavený hlas –
svobody bude dost pro všechny, když se ji nebudete nechávat jenom pro sebe,
dělte se o chléb a uhlí na zimu,
dívejte se na slunce skrze lahvové sklo oceánu,
zlata je dost pro všechny,
ale lásku získají jen nejodvážnější!
Tisíce roků je třeba k tomu,
abys vydobyl ze země všechny dary,
tisíce nocí je třeba, abys poznal zvyky místních makrel
tisíce slov potřebuje ten, kdo rozmlouvá s věčností.
Mor sestupuje do svátečního přístavu,
za ním se z kostelů trousí davy holek a výrostků,
drzí, se zlatavou kůži a s prvními tajemstvími
a katolickými hymny —
dělte se o knihy a barevné oblečení,
dělte se o ně, dělte se o kávu a zeleninu,
v tomto městě jsme chráněni moly a pevnostními zdmi,
tolik potěšení sem bylo přivezeno z celého světa,
co máme s ním dělat,
co máme s ním dělat?
Já vím, že svatý František ji ochraňuje,
když se tu objevuje na konferencích a v knihovnách,
opatruje ji pokaždé, když chodí po krámech,
když počítá drobné, se kterými musí vystačit, než odjede,
ochraňuje ji před nepřáteli, ochraňuje před kamarády.
A rozčiluje se, když mu radím:
rozděl se s ní o svou trpělivost,
rozděl se o svou únavu a o svou radost,
na koho jiného má ještě spoléhat v tomto městě, když ne na tebe,
o kom máme spolu mluvit v tomto životě, když ne o ní,
koho máme opatrovat,
na koho žárlit,
Františku?
© Serhij Žadan