Texty
Znovu píšu o ní,
vyprávím o balkónech
a o jejích domácích hovorech.
Znovu vzpomínám na to, co
přede mnou ukrývala,
co ukrývala mezi stránkami
všech těch prokletých básníků,
kteří důsledně kazili
naše životy.
„Loni v létě,“ říkala,
„se s mým srdcem něco stalo.
Začal ho unášet proud jako loď,
jejíž posádka zemřela
na zimnici.
Hýbalo se v hloubi mého dechu,
vezlo se s proudem,
útočili na něj žraloci.
Říkala jsem mu:
srdce mé, žádné plachty a žádná lana
ti nepomůžou.
Souhvězdí visí příliš vysoko,
než aby bylo možné najít cestu.
Srdce moje,
až příliš mužů
vstupovalo do tvé posádky,
až příliš jich vystoupilo na břeh v britských přístavech,
a ztrácelo duše
se zelenými slzami alkoholu“.
A tak já —
vzpomínám na její lýtka, za která jsem
byl připraven bít se do krve,
a opakuji spolu s ní:
Srdce moje,
ochořelé zimnicí,
uzdrav se rychleji,
až se ti vrátí síla tvoje
ještě tolik spalující lásky čeká nás,
ještě tolik nádherných tragédií
je ukryto před námi na širém moři.
Srdce moje,
dělá mi radost, když slyším,
jak tlučeš,
jsi podobno lišce —
chycené,
ale ne ochočené.
© Serhij Žadan