Texty
Světlo svítilo až do rána.
Průvan se lehce dotýkal záclony.
V domě se spalo. Spalo se ve městě.
Tma pokrývala mosty.
Dozrálá jablka v černém listí
nepřestávala růst.
Vůně deště na noční verandě.
Velké stromy jsou tak bezradné —
stály o samotě se vzduchem,
mlčely, naslouchaly, vstupovaly do stínu,
dotýkaly se tmy mokrým větvovím,
každým spletením.
Dům spal a v jeho koridorech
zadřela se láska, jak nemoc v pórech,
jako zvuk, který se utrhne z patra,
jako paprsky, které se probijí na dno —
zvětralá, svítící, podzimní,
stála si tam sama.
Schody, trámy, knihy, postele:
věci — vytrpěné a vřelé,
názvy, jimiž začínají rána,
prostor, který utvářel večery,
zvyky, závislosti, rozmary —
vzpomínej a mluv.
Okna vyhmátla večerní chlad,
jako vlajky práv a svobod,
vytrvale a oddaně, zas a znovu
uchovávali ji, všem na podiv,
dávno už sem nikdo nechodil,
nikdo odsud nešel.
Světlé, žíznící, neosobní.
Vše na pouhé lásce stojí,
vše se týká toho hlavního,
vše vzniká z drobností,
z nepochopitelného a živého,
ze svědectví a tajností.
Nechť tedy stojí nepokorné domy.
Ať už začneš čímkoliv –
čas smotává prasklé žíly,
stahuje šedá obinadla.
Měli tě tu příliš rádi,
než abys odtud odešel.
Ať vše zůstává při starém.
Ona čeká, ale nepíše.
jako pokaždé na podzim.
Studené světlo v pokoji,
a už když musí vstávat a jít,
začínají zdát se sny.
© Serhij Žadan