Texty
Vyslov mě jako vyslovuješ název choroby,
s níž musíš žít. Východní meze Evropy.
Západní větru směr. Sněhu nočního láva.
„Sláva,“ — zdraví tě kdosi.
A ty odpovídáš — „Sláva“.
Vyslov mě jako cizojazyčné slovo,
které značí nešťastné konání.
Sníh letí tak nadšeně, jako by letěl k přijímání.
Tichá zimní řeka, co se vlévá do nikam.
Dokud nic neřekneš, nestane se nic ani s námi.
Prosincové slunce ti dává na bolest tablety.
Světlo, jak z atomů, se skládá z písmen tvé alfabety.
Dokud nic neřekneš — změna nepřijde žádná.
Řekni „světlo“, chceš-li, aby se noc nezdála tak černá.
Práce slunce v prosinci je tak nestálá.
Skládám se z hlasu, kterým jsi mě volala,
z vřelého a vytrvalého hlasu tvého altu.
Krátké jsou dny kolem zimního slunovratu.
Čas, který sestává z předpisů a instrukcí.
Vyslov mě jako číslo, kam voláš, když potřebuješ pomoci.
Příměs větru v hlase — důvěřivého, lehkého.
„Koho bychom se báli?“ — táže se kdosi.
A ty odpovídáš — „Nikoho“.
Východní hranice, po níž se táhne nachlazení.
Dlouho očekávaná zima je prozatímní stavení.
Dým stoupá z komínů — železniční, vlakový.
Sníh leží na řece — bez tíhy, nevyslovený.
© Serhij Žadan